TEREZA

Vždycky jsem se těšila, až budu mámou. Viděla jsem v té roli velký smysl a nechtěla s ní příliš čekat. Nakonec jsem se opravdu stala mámou na dnešní dobu velmi brzy, ve svých 20 letech.

Příchod syna se stal významným milníkem. Změnil mě a otřásl vším, co jsem v životě považovala za jisté nebo vyřešené. Už samotný průběh porodu způsobil velký otřes mým dosavadním vnímáním.
První měsíce jsem žila ještě hodně ponořená ve svých iluzích, jak vše bude. Ale syn se začal brzy dost suverénně projevovat a mně se začal dostavovat pocit zklamání, že najednou nic nezvládám. Tento pocit postupně přerostl v depresivní či spíše úzkostné myšlenky a já procházela jedním z velmi krušných období mého života. Měla jsem přesně, co jsem chtěla, ale necítila jsem se vnitřně šťastná. Nepoznávala jsem samu sebe...

Z nynějšího pohledu vnímám právě toto období pro můj budoucí život jako velmi důležité.
Díky němu jsem si zase o mnoho víc začala vážit radostí každodenního života (když konečně přišly a já byla připravená je uvidět).
Díky němu jsem začala víc poslouchat samu sebe a žít autentičtěji.
Prožila (sebe)vědomé a velice klidné druhé těhotenství, na které s láskou vzpomínám. Ve kterém už jsem věděla mnohem lépe, co asi je pro mě správné, co mi prospívá a co naopak ne. (Z tohoto rozpoložení vzešly i karty V očekávání). 

A možná jako určitá forma terapie mi pod rukama během druhého těhotenství začala vznikat i kniha, kterou jsem vždy doufala, že jednou budu umět napsat. Kniha, ve které je bez přikrášlování popsán příběh mého mateřství. Příběh o očekáváních, bolesti a taky hluboké radosti, vděčnosti a důvěře v život. Kniha Mámou naruby. Až bude kompletně připravená do světa, najdete ji k zakoupení zde a já se na ten okamžik moc těším!

Pokud mám nějak shrnout, kým jsem teď... Asi bych řekla, že poslední dobou prostě jsem. Raduji se z drobností, bez výčitek prožívám i náročné emoce, protože k životu zkrátka taky patří. Učím se stále dokola ty temné a náročné okamžiky přijímat. Děkovat za každý den a vše krásné, co přinesl. Snažím se víc brát, co mi život dává, s pokorou, a míň mu diktovat, co bych chtěla. Je to vlastně dost obyčejný způsob života, ale když se mi to daří skutečně žít, je to vlastně nejvíc, co bych mohla chtít.