Naruby

Znáte ten pocit, kdy vidíte zřetelně před sebou všechny ty úžasné věci, co ve svém životě máte, ale když se už už natahujete, že teda jo, budete se z nich radovat celý dny a užívat si... stečete kamsi dolů do žlabu, odkud nevíte, jak se vyhrabat zpátky nahoru. K radosti je blízko, snad pár kroků, ale vždycky znovu narazíte na tu překvapivě vysokou stěnu a hlína se vám podsypává pod nohama, jakoby chtěla připomenout, že to nebude jen tak.

Možná, že popsaný pocit neznáte. Já si ovšem musím přiznat, že ho znám důvěrněji, než bych chtěla. Myslela jsem, že "mámou naruby" je takové ohlédnutí se za náročnou, ovšem taky velmi transformační, etapou v batolecím období mého prvorozeného syna (který má nyní 4,5 roku), kdy jsem byla hodně v temnotě a všechno mi nějak protékalo mezi prsty, nevěděla jsem, jak z pocitů zmaru ven, jak si život zase upřímně užívat (právě s tím maličkým synkem, že?!)... nakonec se tehdy - po nějakém 3/4 roce - cesta ven vyjevila, temnota ustoupila, já přestala připadat tak ztrápeně a nefunkčně. Dostala jsem se postupně do síly, radosti, můj život se skrze všechny ty mateřské zkoušky významně posunul o několik levlů a já čerpala z těchto zkušeností. Přesně s tímto dojmem (iluzí?) jsem si zakládala instagramový profil "mámou naruby", kam jsem dřív psávala střípky z mateřského života. Mělo to říkat, že jsem si psychicky náročnou fází plnou propadů prošla, našla z ní cestu ven a ve finále získala sílu a jakýsi nadhled, se kterým rodičovské zkoušky zas zvládám o kus lehčeji. Tak to alespoň bylo zamýšleno.

Jenže, to bylo předtím. Teď jsem mámou dvou dětí, tak trochu novou mámou. A vidím, že jsem mámou naruby pořád. Dokonce takovou, co možná nejsilnější nárazy a pády zažívá právě teď a snaží se nějak posbírat, poskládat se/život zase dohromady. Jde ovšem o úkol těžší, než se zdá. Bodejť by ne, když jsem myslela, že je to za mnou a najednou je ta břečka všude kolem, lepí se na paty a je jí úplně jedno, jak moc ohranou písničkou se stává,

Zrovna jsme se přestěhovali do malinké chaloupky "na konci světa", s krásnou zahradou, okolím, naprosto skvělými sousedy. Plní se nám s mužem snad největší dosavadní sen. Dvě krásné děti, chytré, dechberoucí (někdy teda doslova), skvělé. Milují se, my s mužem milujeme je i sebe. Cítím, že jdu správným směrem, všechno je takto správně, ohromný důvod k radosti, že ano?. A přesto tu radost nějak nemám. Ne na takové té denní bázi. Necítím ji v konečcích prstů. Jasně, jsou momenty radosti. Ale nedaří se mi udržet si onen pocit. Nedaří se mi být uvolněná, povznést se nad všechny patálie běžných dní. Nedaří se mi radovat se. Přijdu si jako bych byla rozbitá. Vždyť je to tak jednoduchý, když víš, jak na to, říkám často sama sobě. A ono není.

Ač doteď to mohlo někomu znít třeba i absurdně, ony tu objektivně důvody pro tu neschopnost se zas "zapnout" do bezstarostného spokojeného režimu jsou. Třeba dvě děti, se kterými jsme téměř nepřetržitě po dobu dvou let, které jsou velmi živoucí, akční, křičící. Nebo množství prací spojených s novým bydlením, nekončící seznam dodělávek. Vánoce, dvoje narozeniny, zima, Slunovrat, Nový rok. Únava, málo času pro sebe, neustálé volení mezi tím, čemu na úkor čeho dát dnes večer prostor. Psaní, čtení, čas s partnerem, úklid, nebo spánek? Ale nejvíc frustrující pro mě je, jak dlouho už to trvá. Jak dlouho cítím, že nejsem v módu "v pohodě". Jak dlouho je to takto šíleně intenzivní, že všechny receptory praskají ve švech, nemůžu se soustředit. Jak dlouho uběhlo od doby, co se stalo z prostého konverzování nebo probírání se vlastními myšlenkami totálně nedostatkové zboží. Kdykoli se o to pokusíme, přijde do zhruba půl minuty až minuty dožadování se rodiče či křik. Myslím, že v dané fázi rodičovství je moje pozornost tak roztříštěná a vjemy jsem kolikrát tak přehlcená, že mě znervózní pak téměř všechno. Dostat se do "užívání si běžných dní" může být v této konstalaci až nadlidsky těžké.

Nepíšu příspěvek o stěžování si, není to buď a nebo. Je to obojí. Tolik krásy a vděčnosti, co se mi děje (a velmi dobře o ní vím!) a zároveň tolik bolavých pádů i zoufání. Už rok a půl balancuju mezi těmito dvěma póly. Jsem unavená, A asi bych řekla, že je jasné, kam víc padám ve chvíli, kdy tato slova píšu. Nicméně pořád balancuji, doufám, že budu padat míň. Jako "období temna" skončilo jednou, když jsem si už připadala naprosto bezradná, skončí i podruhé. Jsem přesvědčená, že jo. Ale zatím je tady se mnou. Zatím se za odpovědí "ale dobrý..." na otázku, jak se mám(e), skrývá... toto všechno. Nejedná se o lež, jen o něco, co se nedá jen tak vybalit, srozumitelně vysvětlit. Tak ze mě vyleze třeba jen to "dobrý", protože objektivně se nám přece nic špatnýho neděje, že. :-)

P.S.: Dnes, s odstupem pár týdnů, musím konstatovat, že je mi dobře. Když jsem text psala, obklopovaly mě náročné, úzkostné myšlenky. Bylo jich na mě moc. Hodně se střídaly dny/chvíle pohody a chvíle úplně pod psa, kdy jsem si nevěděla rady. Měla jsem pocit, že ani nestihnu načerpat sílu z dobrých momentů a hned přijde něco dalšího, co mě semele. V jedné takové chvíli jsem si sedla a psala.
Dnes cítím (vím), že se to vleklé tíživé období chýlí ke konci, že už jsem jednou nohou venku. Zatím neříkám, že je pryč úplně, protože jsou pořád těžké stavy, těžké situace. Situace, které k mateřství s malými dětmi ale zkrátka patří. Podstatný rozdíl je, že nade mnou už nemají takovou moc. Že po mě snáz stečou a nevsáknou se do mě. Cítím, že nabírám sílu a snad taky nějaký nadhled. Asi je ve hře víc faktorů - přehouplo se jedno rodičovské období, přehupuje se zima, přichází nové období. Přirozeně přinášející mnohem více světla, života i radosti. Což nám asi všem svědčí. Kéž je naše vnitřní jaro prozářené sluncem.

S láskou, Tereza